„Když se procházíme se Selinou, občas jí řeknu, co mě štve nebo trápí. A miluju na ní, že to nikomu neřekne,“ usmívá se Márdi z Vypsané fiXy. Při venčení si skvěle pročistí hlavu, dotáhne písničky, ale zároveň musí být pořád ve střehu – třeba když se jeho minibulteriérka rozhodne dát si neplánovanou svačinku uprostřed čtyřproudové silnice… V pokračování našeho rozhovoru nám Márdi prozradil, co má na psech nejradši, kdy měl o Selinu největší strach, i to, proč jsou podle něj bulteriéři tak trochu mimozemšťani.

Čím tě Selina nejvíc inspiruje?
Nejvíc mě baví náš procházkovej rituál. Když doma něco nahrávám, často za mnou přijde do studia - líbí se jí tam. A pak vyrážíme ven. Na procházkách se mi nejlíp přemýšlí o písničkách, napadají mě nové věci a ona tam je se mnou. To je na tom to hezký. Jeden můj kámoš říkal: „Kdo kouří, přemýšlí o životě.“ Ale já bych to trochu parafrázoval: „Kdo venčí psa, přemýšlí o životě.“ Nebo o písničkách. Venku se psem - to je prostě klid a pohoda.

Jak probíhá vaše venčení?
Chodíme každý den, máme takový okruh zhruba 4 až 6 kilometrů a jednou za čas uděláme delší procházku 10 až 12 kiláků. Myslím, že jí to prospívá. Kdyby nechodila, tak tihle bulteriéři hodně rychle přiberou. Musí se to hlídat.

Procházky mi vždycky pomůžou, když mám blbou náladu

Co máš na venčení nejradši?
Asi to, že si dokonale pročistím hlavu. Když se procházím se Seli, jsme na sebe tak nějak napojení, teda pokud se někam nezašije… A když se pak vrátíme - je mi dobře a jí taky. Ty naše procházky mi vždycky pomůžou, když mám blbou náladu. Pes je prostě náš nejlepší parťák, po celou existenci našeho lidstva.

Kdy jsi měl o Seli největší strach?
Největší strach jsem měl dvakrát. Jednou se mi schovala v zimě v lese. Já špatně vidím na dálku a myslel jsem si, že jde za mnou, ale pak jsem zjistil, že tam není. Takže jsem ji hledal, bylo asi mínus 15 stupňů… Nakonec jsem domů doběhl pro kolo a jezdil po lese. Stejně jsem ji nenašel. Už jsem i volal ženě, že uděláme větší hledání. Ale pak jsem se tam vrátil ještě jednou, a co je zajímavé - sice špatně vidím i slyším, ale najednou jsem zaslechl takové tiché kníkání. Šel jsem za tím zvukem a našel Selinu sedět schovanou pod větví. Takže jsem ji vzal, dojeli jsme domů - já samozřejmě úplně zmrzlej a vystresovanej…

Přečtěte si 1. díl rozhovoru, ve kterém nám Márdi prozradil, jak mu foxteriérka Dášeňka ve třech letech prokousla pusu nebo jak jeho minibulteriérka Selina zvládla vyklidit čekárnu u veterináře.

Co ten druhý největší strach?
To bylo ještě drsnější. Selina hrozně miluje jídlo a když něco ucítí, tak se nezná. Jednou jsme šli spolu kolem valu, nad kterým vede silnice. Najednou se na ni otočím a ona nikde. Vtom slyším troubit kamion, tak jsem tam rychle vyběhl - Selina stála uprostřed čtyřproudovky a žrala něco přejetého. Kolem ní svištěla auta, ale to jí samozřejmě vůbec nezajímalo. Tak jsem ji popadl a odnesl. Vůbec by mě nenapadlo, že se vydrápe do takovýho kopce. Od té doby už fakt dávám bacha.

Selina je minibulteriér, což je mini verze bulíka. Vidíš mezi nimi nějaké zásadní rozdíly?
Podle mě je úplně jedno, jestli je to bulteriér nebo minibulteriér. Jediný rozdíl je ve velikosti a váze, povaha a vlastnosti jsou úplně stejné. Akorát minibulteriér má v sobě víc teriéra, takže je rychlejší a živější. Myslím si, že bulteriér je mimozemšťan mezi psy. Já dřív tohle plemeno vůbec neznal. Poznal jsem ho až díky svojí ženě, která měla dřív dva velké bulteriéry. Kvůli dcerce jsme ale zvolili minibulíka. Takže bulteriér k nám přišel a u mě platí – jednou bulteriér, vždycky bulteriér. Já už bych jiného psa nechtěl.

Máš slabost i pro jiná plemena?
Hodně se mi líbí australáci, protože ho měla moje máma. Ale na prvním místě jsou u mě stejně bulíci, to už asi jinak nebude.

Psi jdou vedle tebe - ve zlých i dobrých časech

A co máš na nich nejradši?
Nejradši mám na nich to, že jdou vedle tebe – ve zlých i dobrých časech. A na Selině taky miluju to, že jí můžu říct všechno a ona to nikomu neřekne. (smích) Když se spolu procházíme, tak se jí občas svěřím s tím, co mě štve, co mě trápí. Ulevím si, ona to zachytí, ale dál už to nepošle… Nikdo zatím bílýho hada nesnědl, takže pohoda. (smích)

Je tu něco, co ti na psech naopak vadí?
Nejhorší vlastností psů je, že se dožívají nižšího věku než my lidi. Ale zároveň jsou tu s námi natolik dlouho, že se stanou součástí rodiny a pak prostě musejí odejít. To je myslím to nejsmutnější. Zase ale mají oproti nám tu “výhodu”, že když už fakt trpí, můžeš jim pomoct odejít. Je to smutný, ale je to tak. Bavil jsem se o tom i s naší veterinářkou... To loučení se psy je strašný, nezbývá nám ale nic jinýho, než se s tím smířit.